↑ Cesta trajektem ze Splitu na ostrov Brač

↑ Blížící se západ slunce na pláži u města Bol

↑ Takhle se nám ukázal Bol na cestě domů

↑ Perucko jezero a vodní tanec s vlky

První delší cesta s Boxerkou vedla do Chorvatska...

Proč jsme vyrazili na první cestu s Boxerkou zrovna do Chorvatska? Zaprvé jsme měli zarezervované čtyři noci na ostrově Brač v apartmánu Funda Bol, které jsme rezervovali přes Slevomat, a když jsme pobyt sháněli, zrovna moc toho na výběr nebylo, kor se dvěma psy. Popravdě i do tohoto apartmánu byli psi povoleni jen do 10 kg, ale protože jsme si toho nevšimli a protože paní majitelka byla moc super, holky nám povolila a ještě je na konci pobytu pochválila, jak byly hodné.
Dalším důvodem, proč jsme vybrali Chorvatsko, byl i fakt, že to byla naše premiéra v námi přestavěné dodávce. Chtěli jsme zjistit, co od ní můžeme čekat, případně nečekat, a trasa do Chorvatska a Chorvatsko samotné je taková jistota, že se nějak domluvíme a něco případně vyřešíme.

První zastávku jsme si udělali v Rakousku u Nesiderského jezera. Zaparkovali jsme na parkovišti mezi kempem a chatkovou oblastí a šli okouknout jezero. Voda krásná, čistá, teplá, do pokryté tak půl metrem bahýnka, do kterého jste se zabořili, ani jste nevěděli jak. Večer jsme strávili na molu v areálu kempu, noc na zmiňovaném parkovišti, nenápadní jak myšky, kousek od nás auto nějakých rakouských kajakářů (dost možná taky přespávali).
Ráno jsme pokračovali na Balaton do Maďarska. Zakotvili jsme ve městě Keszthely. Keszthelské molo a jeho okolí žilo denním i nočním životem, dali jsme pár koktejlů s výhledem na jezero, nechali se svézt na ruském kole, a protože se nám tam líbilo, zůstali jsme rovnou dvě noci. Jedinou chybičkou na kráse zůstal fakt, že kvůli koupání jsme museli nechat psy v autě, zaplatit si vstup na koupák a cachtat se mezi další spoustou lidí.
Další noc už byla v Chorvatsku, nad Záhřebem, pod hradem Medvedgrad. Přijeli jsme celkem pozdě, ale i tak jsme se vydali na asi tříkilometrovou túru lesem do kopce. Nahoře jsme byli už za šera, dovnitř se jít nedalo, chtěli jsme si ho tedy alespoň obejít. V půlce cesty kolem hradu jsme se začínali probojovávat křovím, na konci jsme zjistili, že nám v dokončení okružní procházky brání část hradeb. No zpátky si tu cestu přeci znova nedáme, takže jsme přehodili psí holky a sami přešplhali hradbu, abychom se dostali zpět na místo, odkud jsme vyšli. Cesta dolů k autu už probíhala po tmě, díky tomu se nám ale otevřel krásný pohled na noční rozzářený Záhřeb. Romantika jak vyšitá.
Od Medvedgradu ke Splitu jsme to vzali za jeden den. A protože jsme to nebrali po dálnicích, cesta přes hory nám ukazovala nádherné výhledy. Kromě toho jsme taky projížděli územím, které se ještě nevzpamatovalo a nezotavilo z Chorvatské války za nezávislost probíhající mezi Chorvaty a Srby mezi roky 1991 a 1995. Země nikoho (nebo spíš země krav, které se procházeli všude, včetně silnic, že jste si je mohli klidně podrbat z okýnka auta), rozpadlé baráky prorostlé keři, široko daleko ani živáčka… Ani benzínky, což je trošku nepříjemné, když vám svítí kontrolka nafty. Dokonce i v některých dopravních značkách byly ještě důlky a dirky po kulkách.
Před Splitem jsme si dali ještě jednu noc na parkovišti v Trogiru. Tam poprvé psí holky viděly moře. Byly z té slané vody trochu v šoku, ale vzpamatovaly se rychle a užívaly si velkou vodu.
Ve Splitu jsme nasedli na trajekt a frčeli si to na Brač, který jsme museli přejet až na druhou stranu, do města Bol. Navigace nás navedla po „staré cestě“, která byla písčitá, štěrková, úzká, děravá a hned vedle hodně hlubokého srázu. Co si budeme nalhávat, strach jsme měli. Jedna chyba a lovili by nás pomuchlané z moře, pravděpodobně by nás už asi nikdo nepoznal.
Nicméně jsme to zvládli, ubytovali se a strávili další čtyři dny v pohodlné posteli s teplou vodou tekoucí ze sprchy v neomezeném množství. Parádní byla psí pláž, kam (asi jako na jedinou) mohli psi a kde byl skvělý plážový bar. Nicméně za navštívení stojí i pláž Zlatni rat. Je to jedna z nejoblíbenějších (oprávněně, je fakt krásná) pláží tam, ale je to znát, lidí spousta.

Během našeho pobytu tam jsme se zasnoubili, mimochodem. :)

Cestu domů už jsme trošku odflákli a vzali ji rychleji. Zastavili jsme se na koupačku u Perucko jezera, které jsme objevili naprostou náhodou během toho, co jsme kolem něj projížděli. Voda průzračná, nádherná, krásná, dokonalý optický klam díky čistotě vody. Měli jsme neustálý pocit, že je tam tak třicet centimerů vody, ale přitom jsme ji měli už po pas. S těžkým srdcem jsme se ale od jezera vzdálili a dorazili až do města Sisak k pevnosti u soutoku Sávy a Kupy. Cestou nás zastavili dva klucí policejní. No, upozornili jsme na sebe, protože jsme jezdili sem a tam kolem benziny, vedle které stál tank. Milan si ho chtěl prohlédnout, ale to už jsme ho přejeli, takže jsme se otáčeli, abychom se na něj mohli kouknout, a potom jsme se zase otočili do původního směru. Jenže na té benzině stáli ti dva a po druhé otočce už na nás číhali. Naštěstí byli fajn, koukli na občanky, dozadu na psy – kterých se báli a při otevírání zadních dveří stáli o pár metrů dál, dokud jim nedošlo, že je tam opravdu nemáme na volno.
Poslední noc jsme chtěli zopakovat u Neziderského jezera, ale v té době už přicházela druhá covid vlna, takže po hodinovém čekání na hranicích mezi Maďarskem a Chorvatskem nám bylo oznámeno, že můžeme Rakouskem jenom projet. Tak jsme to vzali rovnou do Čech. Ovšem na česko-rakouských hranicích celníci nebyli, takže nás zamrzelo, že jsme nesebrali odvahu a nepřespali.

Dovolená to byla parádní, Boxerka hrdinně zvládla celou cestu, aniž by se na ní něco pokazilo, psí holky nadšené z moře, unavené z nových míst a my dva spokojení a zasnoubení, ale přesto díky dodávce s pocitem volnosti.