↑ Procházka kolem v.n. Křímov
↑ Mostecký kostel Nanebevzetí Panny Marie
↑ Vyhlídka Belveder
↑ Malý Špičák
↑ Muzeum obrněné techniky Smržovka
↑ Kafíčko na Ještědu
↑ Rozhledna Maják Járy Cimrmana
↑ Výhledy na Sněžce
↑ Výtoková hráz v.n. Rozkoš
↑ Psí hrátky v lomu Seč
↑ Lekníny v Seči
↑ Milan - Brněnský Ken
Proto jsme ho nemohli vynechat ani v letošní dovolené. A byl hned na prvním místě. Bohužel se nám nevydařilo počasí na koupačku – i když Milan do vody nakonec skočil – a tak jsme se druhý den vydali k vodní nádrži Křímov. Původně byla v plánu jiná vodní nádrž (a protože tento článek píšu s poměrně velkým časovým odstupem, ani kdybyste mě zabili, nevzpomenu si jaká), ale ta bohužel nebyla tourist friendly a tak jsme se operativně ještě přes jeden pokus u nějakého hradu, ve kterém se právě ten večer konala historická akce (jaké jsou šance, že..?), dostali právě ne Křímovu.
Nevykoupete se tu, ale 11 kilometrů dlouhá procházka vedoucí okolními lesy kolem přehrady, je parádní. Nedaleko této nádrže je i vodní nádrž Kamenička, ke které jsme se vydali druhý den, protože tato procházka byla od lesního parkoviště, kde jsme nocovali, mnohem kratší a odpočinková před cestou.
Jako každý rok (pomineme-li ten loňský, kdy jsme v Albánii naopak chytli sucha) se nesla naše dovolená ve znaku dešťů, a tak jsme u jezera Most, které bylo naším dalším bodem cesty, chytli dokonce i bouřku. Ta nás na(ne)štěstí uvěznila u místního stánku s občerstvením, tak jsme se alespoň namačkaní mezi ostatními nešťastníky nadlábli výborného hamburgeru. Na deště při dovolené se psychicky připravujeme celoročně, takže jsme nebyli překvapeni, zato jsme byli připraveni se i v takovémto počasí vykoupat. Počkali jsme si ovšem na chvíli, kdy nepršelo. Klasicky jsme si jednou obešli celé jezero a Milan si ho později ještě celé obešel, což jsem si já v šestém měsíci těhotenství odpustila (a běhání bych si odpustila i netěhotná) a tak jsem jemu a Ele šla s Mijou alespoň z druhé strany naproti.
Další zastávkou byla vyhlídka Belveder, kde jsme plánovali přenocovat, nicméně parkoviště bylo pod stromy a my díky málo slunečnému počasí byli bez nabité baterky, potřebovali jsme tedy alespoň trochu sluneční energie na to, aby alespoň lednička do večera a od rána hučela. Šli jsme se tedy podívat na vyhlídku – asi 20 metrů od parkoviště, což nás překvapilo, na mapě to vypadalo dál. Na delší procházku to nebylo, protože se v oblasti právě kácely stromy a tak byly turistické cesty uzavřené.
Rozhledna Růženka bude brzy plná růží ↑
Zpod stromů jsme se přesunuli ke kostelíčku v obci Růžová, kde jsme v protější zenové zahrádce Arosa nabrali trochu vody, přečkali v dodávce jeden rychlý deštík a vydali se po lehce rozbahněné cestičce kolem výběhu krav k rozhledně Růženka. Výhledy zde díky podešťovému času nebyly do daleka, ale stoupající pára z okolních kopců a lesů nám poskytla trochu jiný, přesto krásný pohled.
Tanvaldský Špičák byl další špendlík na mapě, ke kterému jsme se měli v plánu dostat. A tady je první kapitola z knihy „Co jsem si to na sebe vymyslela, když jsem těhotná“, protože na tuto dovolenou jsem naplánovala hned několik výstupů do kopců, přestože jsem věděla, že mě to pravděpodobně zabije.
Nejprve jsme se vystoupali podívat na Malý Špičák, na kterém Milan moc dlouho nevydržel kvůli jeho lehkému strachu z výšek (možná se to trochu houpalo?). Potom začala horší část túry – z Malého Špičáku na ten velký. S jazykem na vestě a div ne i s porodem po cestě jsme se vyškrábali nahoru. Ale ty vyhlídky, ty stály za to. Nahoře najdete spoustu drobných skalních vyvýšenin, ze kterých jsou úžasné výhledy. Cesta dolů už byla snazší, pouze kolena z ní bolela. U auta jsme dali rychlou sprchu a druhý den vyrazili dál.
Na Tanvaldský Špičák bychom se dostali i lanovkou! ↑
Další den jsme měli hodně nabitý. Protože se nám cestou z Růženky vzadu v autě rozlila voda a já ji šla vytírat, musela jsem vyndat vedle auta Milanovy sandály a Mijin obojek. Bohužel jsem je ale nevrátila zpět a tak jsme se rozhodli, že v Liberci doplníme, o co jsme přišli. Cestou jsme se zastavili v Muzeu obrněné techniky Smržovka. Na Liberec shora shlížel vysílač z Ještědu, a tak jsme se museli podívat i tam. Celý den pršelo, vyjeli jsme si tedy až k jednomu z horních parkovišť, zaplatili nehorázné parkovné kvůli pár hodinám a vyšlápli si jen pár desítek metrů k vysílači.
Dál jsme se za deště zastavili u Majáku Járy Cimrmana u Příchovic a u nedaleké rozhledny Štěpánka. Pak už jsme si to frčeli za našimi kamarády až k Horní Malé Úpě ke Sněžce, kde byli shodou okolností také na dovolené.
S jejich smečkou psů – vlastních i svěřenců – jsme se vydali další den na Sněžku. (Ano, stále jsem byla v šestém/sedmém měsíci těhotenství, a ano, byl to opět můj nápad.) Světe div se, po cestě, na které jsem málem vypustila duši, nás nahoře čekala mračna a obrovský vítr z Polska, a tak jsme se na vrcholu neohřáli ani doslova, ani v přeneseném významu délky pobytu zde. Cestou nahoru a dolů jsme si však užili vyhlídek až až a vůbec nám nečas nahoře nevadil.
Se smečkou na Sněžku ↑
Po sestupu jsme se rozloučili a vydali se každý vlastní cestou, oni na svou chatičku, my k vodní nádrž Rozkoš u Nového Města nad Metují. Kvůli zvláštnímu panujícímu už pár dní, byla Rozkoš sice rozkošná, ale ke koupání nelákala. Vyspali jsme se tedy u ní, dali si sprchu, další den si vyrazili na procházku po její ikonické výtokové hrázi, dronem si ji vyfotili a pokračovali dál k bývalému pískovcovému lomu Seč v Moravském krasu. Podle fotek jsme očekávali něco podobného našemu milovanému Jimlíkovu, nicméně nás čekalo drobné jezírko s mnohem větším obsahem jílů. Zklamaní jsme ale nebyli, místo má své kouzlo a Milan si i přes velice jílovitou vodu trochu zaplaval. Lekníny na hladině vody byly jen třešničkou na dortu. Přespat jsme vyrazili k Macoše.
Macocha v původním plánu nebyla a tak jsme nebyli připraveni a neměli zarezervovanou prohlídku Punkevních jeskyní. Prošli jsme se alespoň 5,6 kilometru dlouhou turistickou cestou přes Skalní mlýn a Punkevní žleb. Přespání na parkoviště u Macochy se neobešlo od chytráků, kteří tam jezdí driftovat a i přes to, že jsme tam stály tři obytky, vydrželi tam snad tři hodiny. Až když se jedna z obytek stáhla k nám do vzdálenějšího koutu parkoviště, nejspíš dosáhli svého a po pár desítkách minut odjeli a nechali nás spát. Ráno nás obsluha parkoviště stáhla o parkovné, s čímž jsme počítali, a my se po snídani vydali dál.
Dál do brněnské Olympie, protože ten den pršelo bez přestávky a my nechtěli zůstat celý den zavření v autě. Psí holky naopak „day-off“ uvítaly a ve svém pelíšku za zvuku bubnování deště o střechu Boxerky prospaly celý tento deštivý den. Ani vylézt se vyčůrat se jim nechtělo. My si zatím v Olympii dali k obědu mexickou a k večeři italskou kuchyni, udělali drobné nákupy oblečení a shlédli v kině film Barbie a Insidious Red Door. Nevynechali jsme ani Starbucks stánek a na přenocování se posunuli k vodní nádrži Nové Mlýny.
Tady začíná jeden z posledních dní naší dovolené, protože hned ráno, když jsme vyráželi na túru po Děvíně, si Ela rozřízla o kameny u Nových Mlýnů polštářek na pacce. Vrátili jsme se tedy k dodávce, kde jsme jí ránu vydezinfikovali, zavázaly, a protože se nezdálo, že by bylo nutné akutní šití či jiné ošetření, nechaly jsme holky opět v pelíšku odpočívat. Tentokrát už z toho takovou radost neměly, protože odpočaté byly už z předchozího dne, co se ale dalo dělat. My si zatím ve dvou a půl lidech prošli Děvínský vrch – přes Dolní Věstonice na hrad Děvičky, děvínskou vyhlídku, televizní vysílač, vyhlídku Strážce a před Horní Věstonice zpět za spícími psy. Čtrnáct kilometrů v nohách, v Boxerce jsme si dali večeři a spokojeně zalezli do postele.
Další den už jsme zrušili všechny plány, protože s Elinou nohou nemělo cenu kamkoliv chodit, a tak jsme se vydali do Jindřichova Hradce k rodičům, cestou se zastavili u našeho příbuzného veterináře, který nám pochválil Ely ošetření, nafasoval nám obinadlo a potvrdil, že šití netřeba. U rodičů jsme přespali a další den vyrazili směr domov, který není na kolečkách.
Děvínský Strážce ↑
M&M's a sušené maso mě udržovaly při životě (vysílač na Děvíně) ↑