↑ Psí pláž na Balatonu, Keszthely
↑ Skadarské jezero
↑ Pískovcové skály na pláži Zvërnec
↑ Pláž Zvërnec
↑ Stádo ovcí a koz na pláži Zvërnec
↑ Laguna Narta a ostrov Zvërnec s klášterem
↑ Vodní i suchozemské želvy byly všude
↑ Řeka Bistrica a z druhé strany silnice vedoucí zavlažovací kanál
↑ Modré oko, okres Finiq
↑ Modré oko, okres Finiq
↑ Kaňon Lumi Legaricës
↑ Jeskyňky v kaňonu Lumi Legaricës
↑ Vodní plocha Kurjani
↑ Horská vesnice Theth
↑ Vodopád Grunas, Theth
↑ Stezky v Thethu
Na letošní cestu do Albánie jsme si vyhradili rovnou tři týdny dovolené.
Cesta do Albánie
V Keszthely už to známe, právě proto jsme vybrali pro tuto noc právě tohle místo. Dorazili jsme tam totiž až někdy kolem jedné hodiny v noci. Předloni jsme si tady užívali noční život, tentokrát jsme našli psí pláž jen pár kilometrů od parkoviště, strávili jsme tam tedy téměř celé dopoledne, za pouhých 50 Kč za osobu a psa.
Další den jsme se přesunuli do Chorvatska. Chorvatsko byla jediná země, ve které jsme to hnali přes dálnici. Po pár dlouhých hodinách jsme podle aplikace Park4Night našli krásné místo nedaleko města Gospić na břehu řeky Lika, kde jsme přespávali spolu s dalšími asi pěti obytkami. Voda v řece byla krásně teplá, na dně pořádná kluzká vrstva bahna, ale nic, co by se nedalo zvládnout, na březích místní rybáři a v noci krásný klid, i přes větší množství nocležníků.
V pondělí jsme se přesunuli na jih Chorvatska, konkrétně do Trogiru k pláži Pantana. Opět nám s výběrem místa pomohla aplikace. Poradila nám parkoviště přímo vedle pláže. Zastavili jsme, otevřeli si pár ciderů a piv, pocachtali se v mělkém moři, pozorovali letadla a udělali pár fotek. Když jsme k večeru vytáhli z ledničky gin s tonikem a židličky mezi auta, přiblížil se k nám pomalým tempem místní chlapík z pláže a jal se nám vysvětlovat, že tudy několikrát za noc projíždí policie a rozdává pokuty, když tam někdo spí. Spíše z obavy z něj, aby nás někde nenaprášil, než z toho, že by tady opravdu pravidelně objížděly hlídky a bouchaly na auta, jsme se přesunuli o pár desítek metrů dál. Stále jsme měli moře jen pár metrů od baráku, navíc jsme byli ve stínu a ještě jsme měli k dispozici plážovou sprchu. Jediné, co jsme museli skousnout, bylo jakési pichlavé maliní po zemi. V noci se žádná policie nekonala a Francouzi spící v obytce na parkovišti u cesty, naprosto klidně a bez vyrušení přežili noc.
Úterní cíl jsme si dali už v Albánii. Rozhodli jsme se přejet Bosnu a Hercegovinu i Černou Horu, přecijen tyto dvě země v naší cestě měly dohromady pouze nějakých 240 km. Chorvatsko–bosenské hranice nepředstavovaly téměř žádné zdržení, 15 minut možná. Ukázali jsme naše občanky, řidičův řidičák, malý techniček a zelenou kartu, Milan (který ve vedru jezdil bez trička) dostal od bosenského celníka za úkol si obléct triko a tradá do Bosny. Za městem Stolac jsme si zastavili na koupačku v průzračné, ale také poměrně ledové řece Bregava. Po osvěžení jsme vesele pokračovali dál až do chvíle, kdy na nás (ne až tolik vesele) zamával pan policajt. Zastavili jsme, táta v Dokkerovi pokračoval dál za zatáčku, my jsme předali doklady a v bosenštině nám bylo oznámeno, že musíme mít na zadních dveřích nalepenou osmdesátku. Tak jsme se mu tak dlouho snažili vysvětlit, že nejsme nákladní auto, a že ji mít nemusíme, argumentovali jsme mu různými papíry o přepisu vozidla na obytné, přičemž jediným jeho argumentem bylo to, že máme pouze 3 místa na sezení. My česky, on bosensky, nakonec nám vrátil doklady a mávnul, ať jedeme. Zvláštní situace, ale byli jsme zpět na cestě.
Bosensko–černohorské hranice už tak hladký průběh neměly. Nacházely se na kopci a vedla k nim dvouhodinová kolona. Popojíždění každých pět minut o dvě auta do kopce nebyla žádná zábava, stejně jako samotné čekání, které jsme si ke konci zpříjemňovali osmou sérií South Parku. Samotné odbavení na hranicích zabralo tak tři minuty.
Úleva z toho, že konečně můžeme zase jet, trvala možná tak 20 minut. Zjistili jsme, že černohorští policisté rádi stojí u silnic a lapají. Mimo obec můžete jet 80 km/h, na křižovatce se rychlost snižuje na 50-60 km/h. Na nás čertík vyskočil právě v jedné z odlehlých křižovatek zpoza skály. Ano, 50 km/h jsme nejeli, ale rychle a zběsile jsme to taky nesekali. Zastavil obě naše auta a nebyl zrovna v náladě. Spustil na nás černohorštinou, že je tam 50 a že my jeli 70 (ačkoliv nevíme, kde tuto informaci vzal, radar jsme neviděli), že nám může dát pokutu… Opakoval to tak dlouho, dokud ho to bavilo – a že ho to bavilo dlouho – a nezjistil, že se od nás žádného úplatku nedočká. Naposledy zamáchal rukama, ještě trochu nás seřval a vypustil do světa. Z rozhořčení z něj jsme ještě trochu zabloudili v Nikšić, ale po vymotání jsme poklidně dorazili až na hranice s Albánií.
Černohorsko-albánské hranice už jsme si vystáli za tmy. Fronta byla značně menší než na těch předchozích, nicméně půl hodiny jsme tam strávili určitě. Hned za hranicemi nás odchytl maník, že prý dnes už končí, ale že prodává albánské turistické simky a že nám ještě nějaké prodá. Rozhodli jsme se pořídit si pro každé auto jednu simku, protože jsme si nechtěli připustit, že ještě zítra budeme muset jet do Shkodëru nějaké shánět. Ovšem to jsme ještě netušili, že s ním strávíme další třičtvrtě hodiny, protože jsme po něm chtěli pár základních informací, které on ovšem neznal – překvapivé a celkem nedůvěryhodné. Nakonec jsme se ale - spokojeni se nabytými informacemi a se simkami – odebrali po cestě dál do nedalekého městečka Koplik ke břehu Skadarského jezera.
Trogirský Novi Čiovski most ↑
Albánie
Po náročné cestě do cílové země jsme si za tmy přiťukli před auty panáčky s Pelinkovacem a utekli před hejny komárů do postele. Další den nás vzbudilo svými zvonečky stádo ovcí s pasáčkem a pasteveckým psem, kterým jsme parkovali na jejich obvyklé venčící trase, a tak jsme se vykoupali v teplé vodě jezera a vydali se na další cestu.
Projet Shkodërem bylo poměrně náročné, jelikož albánci mají sice ve svých městech spoustu kruhových objezdů, nikdo jim však nevysvětlil, jak se na nich plynule jezdí, tedy jinými slovy by se jejich kruháče daly nazvat ‚zácpou v kruhu‘. A těchto zácep konkrétně v Shkodëru využívají místní žebrající obyvatelé, čekejte tedy, že vám tady na okno bude pravděpodobně neodbytně klepat malá snědá holčička. Když jsme se ale z této zácpy dostali, cesta už probíhala poměrně hladce až k městu Durrës, Drači, chcete-li. My jsme zvolili pláž – název vám nepovím, nevím, ale najdete ji podle Ammos Beach baru. Skočili jsme do plavek a až do večera jsme naloženi ve slané vodě popíjeli drinky. Večer jsme si zašli do Ammose ještě na koktejl, kde jsme potkali Asterixe a Obelixe – tedy páreček španělů (chlap a ženská ;) ), se kterými jsme se bavili ještě půl noci.
Od slunečníkové pláže jsme se přesunuli k jižní části pláže Golem. Cesta k ní vedla dlouhá a polní, ale když jsme dorazili, byli jsme tam téměř sami. A jediní lidé, kteří tam byli s námi, večer odjeli. Bohužel jedinou vadou na kráse byl fakt, že pláž byla plná odpadků, které tam nanosilo moře z okolních měst. A to tak, že se už skoro nedala nazvat písčitou, ale odpadkovou.
Dalším bodem cesty byla pláž Zvërnec. Plno obytek, málo Albánců, málo odpadků, stáda ovcí a koz, pastevečtí psi, do kterých se Ela zamilovávala, nádherné výhledy, pískovcové útesy, klid a nádherný západ slunce. Večer jsme si odpočinuli a šli jsme se projít na jednu stranu pláže, druhý den jsme se vydali na stranu opačnou a projít se po vyschlém břehu laguny z druhé strany pláže k ostrovnímu klášteru. Po druhé noci jsme se vydali dál.
Přes pohoří na Karaburunském poloostrově jsme se probojovali až k pláži u města Borsh. Dlouhou pláž jsme si projeli tam a zpátky, než jsme našli místo, které se nám nejvíc líbilo k nocování. Nakonec jsme tu zůstali také dvě noci, večer jsme odpočívali, koupali se v čistém moři a dali si večeři v plážové restauraci a druhý den jsme se vydali do vyhlášené restaurace Ujavara e Borshit Restaurant, postavené na vodopádu. Tím jsme zakončili naší cestu na jih podél moře.
Modré oko v okresu Finiq bylo další na řadě. Zaparkovali jsme na parkovišti pod okem a za pár leků jsme se dostali k nové cestě kolem Syri i Kaltër, která nás zavedla až k modrému oku. Večer jsme potom strávili na kamenném břehu řeky Bistrica, kde nás přivítal milý psí tuláček. Řeka byla ledová, ale to nám v horkém dni nezabránilo se vykoupat v lagunách, které jinak mělká řeka tvořila. Milan si dokonce skočil do vody z rozpadlého mostu opodál.
Další den jsme si to vyrazili k řece Lumi Suhës, kousek od vodního rezervoáru Doftisë. Původně jsme se cestou chtěli podívat na hrad uprostřed starého města Gjirokastër, což jsme nakonec neudělali a místo toho si zajeli na jídlo do restaurace Rustikana ve městě Derviçan, kde jsme si výborně pochutnali a při čekání na jejich otevíračku objevili v popelnici březí fenečku, která se vysílená a ve vedru nemohla dostat ven. Dali jsme jí tam tedy vodu a vyrobili schůdek, aby mohla vylézt. Po večeři už tam nebyla.
Jak zpívají Kabáti: cesta byla (celkem) rovná, místy rozbitá (a pořádně). K rezervoáru to ještě šlo, k řece už to bylo horší. Cesta písčitá a hodně rozbitá a v cíli na nás nečekala řeka, ale vyschlý pramínek. Rozhodli jsme se, že ještě kousek popojedeme, horší cesta už přeci nebude, aspoň nám zítra bude zbývat její menší úsek. To jsme ale netušili, že za zatáčkou na nás čeká zrádný kámen, který jsme sice viděli, dostatečně se mu vyhnout se nám ale nepovedlo. Takže jsme řešili proraženou pneumatiku. Jedním heverem jsme zvedli auto, druhým ještě kolo, protože jsme stáli špatně naklonění a začali vyměňovat. Po výměně jsme se už jenom na dvanáct let staré rezervě dokodrcali za tuto šílenou cestu a téměř za tmy zakotvili vedle pole, abychom si užili zasloužený odpočinek a připlánovali do zítřejší trasy pneuservis.
Táta: "Tady z toho vypadla nějaká gumička."
Milan: "To neni gumička, to je kozí bobek."
Táta: "To není bobek, to je nějaká gumička."
Milan na Evu: "Běž se tam podívat."
Eva: "Tak to zkus rozloupnout."
Táta to rozloupne.
Táta: "Je to bobek."
Po výměně pneumatiky v servisu jsme se vydali na cestu ke kaňonu Lumi Lengaricës. Zaparkovali jsme na parkovišti u Banjat e Benjës (přírodní termální koupele), kde jsme potkali pár obytkářů, se kterými jsme se viděli už na různých plážích u moře. V plavkách a v botách do vody jsme vyrazili směrem k vodopádu, který byl proti směru proudu. Asi po hodině a půl (šli jsme vyhlídkovým tempem) jsme došli kaňonem až k místu určení, kde jsme mysleli, že se půjde dostat nad kaňon a jít horem zpátky k autu. Omyl. Vodopád byl vyschlý, ačkoliv vody v řece bylo poměrně dost, a nahoru na skály bychom museli vylézt jako horolezci. Otočili jsme se tedy a vrátili se zpět tou samou cestou, kterou jsme přišli. To nám zabralo už možná tak třičtvrtě hodiny. Procházka to byla krásná a kaňon neuvěřitelný, se spoustou vodou vymletých jeskyněk. Večerní koupel v termálním jezírku při měsíčku byla také jedinečný zážitek, nečekejte nijak extra horkou vodu, určitě tam ale nezmrznete.
S dalším bodem cesty jsme se rozdělili, táta s Háňou vyrazili v Dokkerovi zpět na pláž Zvërnec a my k vodní ploše Kujrani kousek od města Fier. Zaparkovali jsme pod restaurací Bar Ristorante Liqeni, a když jsme si ji šli prohlédnout, že bychom ráno zašli na snídani, zjistili jsme, že už je tak rok či dva zavřená. Obešli jsme si ji, vyděsili kočku za prosklenými dveřmi, našli jsme nezralé limetky na stromě vedle restaurace a zase se vrátili zpět k autu. Voda pro nás na koupání bohužel nebyla, na břehu se povalovala spousta mrtvých ryb. Psí holky se tam ale vyblbly.
Druhý den jsme se vyrazili podívat na hrad Berat ze 13. století na skalnatém kopci ve vedlejším městě a potom vyrazili na sraz s druhou částí naší výpravy. Kaňon řeky Lumi i Tiranës. U restaurace Shkalla E Tujanit jsme si zaparkovali a slezli ke kaňonu, abychom se vykoupali. Na spaní jsme popojeli o kus dál, přejeli jsme most na ‚starou cestu‘ a zaparkovali jsme pod kopcem, na kterém byla malá místní farma. Po dlouhém okukování a mávání na nás, za námi přišly dvě paní z farmy, přinesly nám tašku plnou paprik a rajčat, a pozvali nás do svého minimarketu. Protože jsme měli vše nakoupené, vzali jsme ze slušnosti jen dvě vychlazená piva a zeptali se, zda prodávají med. Prodávali, byl výborný, nicméně za kilo tohoto bio kaštanového medu si řekli 20 euro. Což pro nás bylo opravdu příliš, a protože smlouvat nechtěli, poděkovali jsme a zase se vrátili k autu.
Chtěla jsem se podívat na vodopád Ujavara e Gojanit. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že je vyschlý, pouze stopy na skále, že se po ní tře někdy voda, byly vidět. Zklamaně jsme tedy pokračovali dál a na Park4Night jsme našli krásné místo kousek u silnice, vedle potůčku, všude plno divokých ostružin a divoké máty. Blížící se úplněk. Romantika, skoro i zklamání z vodopádu zmizelo.
Na cestě do horské vesnice Theth jsme se zastavili vykoupat ve Skadarském jezeře, jen na jiném místě, než jsme byli první noc, a pokračovali jsme do hor. Od vězení Burgu i Veridut vede do Thethu nová pěkná asfaltka, bohužel by byla svou šířkou vhodnější spíše jako jednosměrka, než obousměrná jediná cesta do turistického horského střediska Theth. Jezdí tudy hodně off-roadů, ovšem k našemu překvapení právě ty mají největší problém se uhnout mimo, nebo alespoň na kraj asfaltky. Hned ze začátku nám tedy jeden z nich vyrazil boční zrcátko. Naštěstí ho stačilo nacvaknout zpátky a jelo se dál. Po mnoha nadávkách na protijedoucí řidiče, mnoha serpentinách a mnoha krásných výhledech na hory jsme se dostali na místo určení. Na to, že jsme jeli po nově natažené asfaltce, což se v Albánii moc nevidí, byla to vlastně jedna z nejnáročnějších cest, kterými jsme jeli.
Už byl večer, chtěli jsme si tedy zajít na večeři do jedné z restaurací. Nejprve jsme čekali na to, až začnou v půl osmé vařit, následně jsme čekali na obsluhu, která nám po objednání oznámila, že mají problém s generátorem a že nám tedy nejspíš neuvaří. Přešli jsme do jiné restaurace, kde nám po další půl hodině čekání, než si budeme moci objednat, přišel číšník říct, že mají rezervaci pro 10 lidí a že budeme na jídlo čekat další třičtvrtě hodiny. Raději jsme to vzdali a šli si do aut ohřát párky. Výběr na jídelním lístku byl stejně nešťastný, hranolky, kebab (takové malé kousky masa podobné čevapčiči), nebo nějaké maso (pořádně vlastně nespecifikované). Po večeři mi při mytí nádobí spadl náš těžký nůž na nohu, takže proběhlo ošetřování zranění samozvaným panem doktorem Milanem a pak už raději nicnedělání a koukání na seriály.
Další den jsme dopajdali k vodopádu Grunas, který – konečně – nebyl vyschlý, naopak byl moc krásný. Při cestě zpět nás přepadl obrovský déšť, který nás uvěznil v hospůdce v půli cesty, kde jsme se za asi dvě hodiny stihli trošku přiopít, než přestalo pršet alespoň na tolik, abychom došli k autům.
Zůstali jsme ještě jednu noc, abychom se došli podívat i na místní modré oko. Přiblížili jsme se všichni Dokkerem do vesničky Ndërlysaj a zbytek došli pěšky. Až doma jsme zjistili, když jsme koukali na fotky z dronu, že jsme nedošli až přímo k místu, kde oko vyvěrá, ale byli jsme u Syri i Kaltër, u jezera, které vyvěrající pramen tvoří. Ještě teď utíráme slzu, že jsme to nezjistili už tam.
Kempení u vodní plochy Kurjani ↑
Cesta z Albánie
Po předchozí zkušenosti s oběma Černohorskými hranicemi jsme je chtěli mít co nejdřív z krku. Projeli jsme tedy obě v jeden den. Černohorsko-bosenské hranice opět nezklamaly, sice jsme tam nestáli dvě hodiny, zato nás pobavili ccelníci, kterým nejprve skoro doslova vybouhla hlava z informace, že v autě vezeme 'two dogs', vzali si psí pasy a chtěli se na ně podívat. S opatrností a dostatečným odstupem ode dveří nakoukl celník dovnitř. Naše psí holky, zavřené v pelíšku, ho hlasitým štěkotem upozornily, že víc se přibližovat nemá. Kývnul na nás tedy raději, ať jedeme. Popojeli jsme asi pět metrů a došlo nám, že nám sice vrátili naše doklady, ale ty psí ne, museli jsme si tedy pro ně ještě zpátky doběhnout a vyslechnout si tisíceré 'sorry', že nám je nevrátili.
Večer už za tmy jsme zaparkovali kousek od hranic s Chorvatskem u řeky Bregava plné raků, kde jsme se cestou do Albánie koupali. Další den nás kousek odsud zastavili bosenští policisté. Půjčili si doklady, opět řekli Milanovi, ať řídí v tričku, a propustili nás.
Protože už nám na dveře dodávky začínal klepat konec dovolené, Chorvatskem jsme vyjeli až k řece Lika, kde jsme už také na této dovolené přespávali. Tentokrát jsme byli na břehu sami, žádné jiné obytky, pouze dva místňáci si přijeli načerpat vodu z řeky do nádrží a zase odjeli. Večer jsme si udělali oheň a za úplňku pozorovali padající hvězdy, nejspíše Perseidy, tolik a tak výrazných padajících hvězd jsme dlouho neviděli.
Maďarsko jsme projeli bez zastávky a od aplikace si nechali poradit parkoviště ve městě Hainburg. Přímo z parkoviště byl krásný výhled na hrad Schlossberg a jen pár metrů po cestičce za parkovištěm byla vyhlídka na Dunaj a rybáře na jeho břehu.
Další den, v sobotu 13.8. jsme si to namířili zpět domů.
Cesta do vesničky Theth ↑
Shrnutí
Albánie je země s nádhernou přírodou. Jižní část země se nám líbila mnohem více, na severu totiž hodně (ale fakt hodně) kazily dojem všudypřítomné odpadky a ohně způsobené ať už pálením právě odpadků, nebo samovolné či řízené (snad?) požáry kopců a lesů. Výborná je možnost parkovat prakticky kdekoliv, kde se vám zachce, když zrovna nejste v natřískaném městě a Albánec před vámi se nerozhodne zaparkovat přímo na silnici a nechá k průjezdu pruh pro sotva jedno auto. K tomu se váže i fakt, že celkově pravidla silničního provozu jsou převážně na intuici řidičů, než že by byla jasně daná. Na každém rohu najdete stánek s ovocem, medem, oliváčem a jinými místními dobrotami, studánky s pitnou vodou (je na vás, jak moc jí budete věřit, my ji pili většinou, ale ne vždy převařenou). Krom toho i na spoustě míst stojí místní a u silnic prodávají opečené kukuřice.
Za ochutnání rozhodně stojí jejich sýry - kozí, ovčí i z kravského mléka, které přidávají do výborných zeleninových salátů. Mají také moc dobrý chléb z bílého těsta, obzvlášť, když si ho koupíte přímo v pekárně, ovšem snězte ho ještě ten den, co jste ho koupili, jinak vám tam v horku okamžitě ztvrdne. Kvůli gastronomii ale do Albánie nemá cenu jezdit. Jedli jsme v restauraci všehovšudy pětkrát a pochutnali jsme si pouze jednou, a to na pizze od Albánce, který měl dost možná něco společného s Řeky, protože na nás zkoušel mluvit řecky. Jednou jsme dokonce jednu porci nenápadně podstrčili psům. Kuřecí maso bylo tak vysušené, že to ani citon opravdu nespravil (a to si na kulinařinu nikdy moc nestěžujeme a sníme téměř vše - tohle ne). Ryba a jehněčí maso se dalo taktéž považovat spíše za velice nepovedené jerky. Po hlavním jídle nám ale nanosili ještě spoustu ovoce a velmi dobrou zmrzlinu, takže hladoví jsme neodcházeli.
Nádherná příroda Albánie ale určitě stojí za návštěvu. Pro spáče na divoko je ideální a čím dřív tam vyrazíte, tím líp, rychle se totiž přetváří na žádanou turistickou destinaci.
Vodopád Grunas, Theth ↑